Organizace a osobnosti zabývající se dopadem digitálních technologií na naše životy zveřejnily výzvu určenou Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Volají po národním standardu pro mobily ve školách.
Následující text vyšel jako komentář na stránkách Deníku Referendum.
V posledních týdnech se v českých médiích objevily dvě studie. Podle jedné patří mladí lidé v České republice mezi evropské „premianty“ v nadužívání sociálních sítí. Nadměrné sledování sítí dle studie v evropském průměru přiznává 44 procent lidí do 35 let, v ČR pak 76 procent.
Dle dalšího výzkumu „excelujeme“ i co se týče duševního zdraví. Z mezinárodního srovnání vyplynulo, že nadpoloviční většina českých deváťáků trpí nějakou formou psychických potíží. Hůře se cítí už jen mladí lidé na Ukrajině, kde je však evidentní příčinou pokračující ruská válečná agrese decimující společnost.
Bylo by chybou hledat mezi těmito studiemi přímou souvislost. Že se však přílišný pobyt na sociálních sítích a chytrých telefonech podepisuje na našem duševním zdraví negativně, to dnes již rozporuje málokdo. Lidé proto přirozeně hledají z on-line světa, kde „musí“ být přítomni, různé únikové cesty. Podle letošního průzkumu zaměřeného na digitální pohodu, který realizovali vědci z brněnské Masarykovy univerzity, využilo některou z tzv. strategií digitálního odpojení již přibližně 90 procent dospělých.
Pro děti a mladé lidi však může být takové digitální odpojení výrazně náročnější: jsou vystaveni většímu tlaku on-line okolí či ještě nemají zvnitřněné mechanismy, jak digitálně-informačnímu náporu čelit.
Právě takovým bezpečným místem, kde si děti odpočinou od on-line sítí, by mohly být školy. Přišla na to už většina evropských, amerických i dalších států. Česká republika však mezi ně nepatří: nařídit plošná pravidla pro mobily ve školách se nadále zdráhá.
Duševní zdraví, kyberšikana i lepší koncentrace
Podle čerstvé analýzy Michaely Mlíčkové Jelínkové, která dlouhodobě sleduje, jak státy řeší vztah dětí a digitálních technologií, přistoupilo k celoplošným pravidlům pro smartphony ve školách již 20 z 27 evropských států. V Americe jde o 39 z 50 států. Dánsko a Francie pak například nedoporučují pořizovat dětem smartphony s internetem do třinácti let, uvádí Mlíčková Jelínková na svém nově spuštěném webu Digibalanc.cz.
Od příštího roku zakáže dětem nosit mobilní telefony do škol Švédsko, přičemž zákaz se bude týkat žáků od sedmi do šestnácti let. Na české poměry, kde se pravidla pro mobily případně vytváří a zavádí pouze na úrovni jednotlivých škol, přistupují k mobilům ve školách velmi ostře i ve Finsku, jehož školství má přitom dlouhodobě skvělou pověst.
Motivace, se kterými jednotlivé země přistupují k zavádění pravidel pro mobily, jsou různé. Někdo akcentuje zmiňovaný dopad smartphonů na duševní zdraví. Jinde je vyzdvihována potřeba utlumit kyberšikanu, která na rozdíl od šikany „běžné“ nekončí ve škole, ale pronásleduje jednotlivce v bezhraničním on-line světě prakticky od rána do večera.
Někdo si od regulace mobilů ve školách slibuje lepší koncentraci žáků: čerstvá čísla z Nizozemska pak tuto domněnku potvrzují — zvýšenou soustředěnost zde po zavedení pravidel zaznamenaly tři čtvrtiny středních škol.
Regulace jako přirozená reakce na cynismus BigTech a pasivitu státu
Obecně pak regulační snahy vyvěrají zejména z bezbřehého cynismu provozovatelů sociálních sítí, kteří dosud udělali jen velmi málo pro to, aby algoritmy jejich služeb nebyly pro mladé lidi tak ničivé. Vyplývá to jak z informací vynesených v roce 2021 bývalou zaměstnankyní Meta Frances Haugenovou, tak z nedávného článku Washington Post, dle kterého se Meta snažila ovlivnit výsledky studie zkoumající dopad jejího virtuálního světa na mladistvé.
Číst stále dokola podobné články je již neuvěřitelně únavné. Zkrátka pokud někdo v roce 2025 ještě bere vážně jakékoliv prohlášení o snaze vytvořit „bezpečné on-line prostředí“, které vypustí z úst či klávesnic představitelé BigTech, pak posledních pár let vůbec nedával pozor.
Ostatně jak vyplývá třeba i z české práce o roli uživatelských dat v digitálním marketingu z roku 2023, předkládaným tezím o zpracování dat technologickými molochy, která běžně odklikáváme, nevěří ani marketéři, kteří se v prostředí sociálních sítí denně pohybují.
Kritickou nedůvěru v technologické firmy, které by snad mohly své algoritmy upravit pro zdravější používání, doplňuje postupně i nedůvěra ve stát, jenž by si na tyto firmy snad mohl nějak došlápnout.
Jak však k dohledu nad technologickými giganty trefně podotkl novinář Jan Cibulka, „aktuálně to vypadá asi tak, že kdybychom stejným způsobem regulovali jadernou energetiku, všechny jaderné elektrárny by házely vyhořelé palivo rovnou do rybníků v jižních Čechách. Protože by věděly, že jim to projde, že by to nikoho moc netrápilo a stát by to zjistil pozdě, když už by palivo bylo studené.“
Není proto divu, že v této fázi nedůvěry v BigTech i ve stát přichází potřeba uklidit digitální technologie „dostupnými prostředky“. Tím nejjednodušším se zdají být právě plošná pravidla pro školy. Je to podobné, „jako když dětem desetkrát řeknete, aby uklidily lego, a pak ho do krabice raději nahážete sami, protože už se na to nemůžete koukat,“ popsal v našem společném textu Jan Kršňák.
Návody jsou, bude i vůle?
by nám v České republice neujel vlak úplně, rozhodli jsme se jako iniciativa Dětství bez mobilu sepsat výzvu za zkrocení mobilních telefonů ve školách, určenou současným i budoucím představitelům Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. K výzvě se vedle zmíněné Michaely Mlíčkové Jelínkové za Digibalanc či Jana Kršňáka přidala třeba i zakladatelka Slow Tech Institutu a autorka knihy Hry, sítě, porno Michaela Slussareff či klinická psycholožka Zuzana Pavelcová z Re-life. Výzvu podepsal i autor podcastu Kanárci v síti Josef Holý či program Blázníš? No a!, který vzdělává děti ve školách o duševním zdraví.
Víme, že regulace mobilů ve školách sama o sobě není řešením. Proto kromě plošných pravidel ve výzvě voláme i po implementaci doprovodných vzdělávacích programů a metodické podpoře. Plošnou regulaci mobilů ve školách zkrátka vnímáme jako dobrý začátek, odkud lze problematické dopady nadužívání digitálních technologií začít rozplétat.
Nastavování pravidel určitě nebude jednoduché a hladké — zatímco některé problémy možná vyřešíme, jiné způsobíme. Výhodou České republiky však je, že jsme otáleli tak dlouho, že již můžeme čerpat z bohatých zkušeností ostatních zemí. Existuje řada návodů, včetně vzorových dopisů rodičům, dětem i učitelům při zavádění pravidel na školách.
Můžeme se poučit z toho, co se povedlo, i z toho, co naopak nevyšlo. Je také dost pravděpodobné, že se při společném nastavování pravidel pro mobily ve školách setkáme i tématy a otázkami, které nás původně vůbec nenapadly.
Zástupkyně polské organizace Panoptykon se ve svém textu o mobilech na školách třeba zamýšlí nad tím, zda by školní infrastruktura, například hřiště, nemohla sloužit i po výuce dětem k neorganizovaným aktivitám a zdarma. V Polsku — tak jako jinde — totiž došli k tomu, že nadužívání mobilů úzce souvisí s proměnou fyzického veřejného prostoru. Ten vinou nás, dospělých, pro děti postupně přestává existovat. A pokud snad existuje, rozhodně do něj děti jen tak nepouštíme — mohlo by se jim tam totiž něco stát.
Čeká nás tedy rozhodně podnětná cesta plná nečekaných dobrodružství. Hlavní nezodpovězenou otázkou zůstává: vydá se s námi na tuto cestu i české Ministerstvo školství?
Hynek Trojánek. Autor je členem iniciativy Dětství bez mobilu.