Jste přesvědčeni, že by vaše děti měly mít smartphone co nejpozději, ale máte obavu tento názor sdílet s ostatními rodiči ze školy či třídy, kam chodí vaše děti? Nejlepší je rovnou se pustit do organizování setkání. Dětství bez mobilu se lépe uskutečňuje kolektivně než jednotlivě a rodičů, kteří smýšlí stejně jako vy je více, než si myslíte.
Následující návod vznikl ve spolupráci s Digiděti.cz.
Nabízíme pár poznámek, jak k takovému setkání přistoupit. Cokoli může být i jinak, každé místo i skupina rodičů jsou odlišné a může být nejužitečnější, když si vaše setkání nastavíte po svém. Poznámky berte jen jako inspiraci.
Nalákat na rodičovské setkání týkající se regulace digitálních technologií nemusí být těžké. Vytvoříte plakát, napíšete pár e-mailů, či vyvěsíte plakát ve školce/škole. Vhodnou příležitostí mohou být třídní schůzky, neboť – zvláště ve větších školách – může být složité zapojit do projektu rodiče celé školy a je tak pravděpodobnější dosáhnout dohody alespoň v rámci třídy. Není potřeba, aby se zapojili rodiče všech dětí ve třídě, stačí část.
Lze předpokládat, že na takové setkání se dostaví hlavně ti, kdo jsou na stejné vlně, takže není nutné na úvod setkání trávit čas tím, že se uvádějí argumenty, které mají někoho přesvědčit. Někoho trápí sociální sítě, někoho hry, někoho pornografie, někoho smartphony obecně. Všechny tyto důvody jsou legitimní.
Úvodní kolečko
V prvním seznamovacím kole je cílem být co nejstručnější. To znamená pokusit se neztrácet čas tím, že každý říká, proč nechce koupit dětem mobil. Mnoho lidí to nezvládne, protože si ještě sami před sebou potřebují potvrdit, proč vlastně cítí, že jejich děti mobil nepotřebují. Do skupiny si přicházejí především pro potvrzení, že to mají správně a nejsou v tom sami. Proto je pravděpodobné, že stručnosti se nakonec nedosáhne. Jednotlivé vstupy není potřeba komentovat, abyste se nezapletli hned na začátku do nějakého jednoho tématu. Těch je celá řada a může se to stát, ale víte, že se můžete dohodnout, i když se v některých bodech vzájemně rozcházíte.
Nicméně pokud by svolavatel setkání měl dojem, že se úvodní kolo příliš natahuje, nemusí se bát upozornit, že by bylo dobré být opravdu stručný. Protože hrozí, že uplynou dvě hodiny a vy jste se na ničem nedohodli. Lze to říci hned na začátku kola, aby se pak někdo necítil opomenut.
Co nejstručnější znamená pokusit se nerozvádět:
- věk (trojročí) dítěte
- v kolika myslíte, že byste mu telefon koupili (zatím jen pro představu)
- případně jaké dosavadní zkušenosti máte s nenákupem:
a) je dítě v pohodě, anebo už tlačí na koupi?
b) je rodič v pohodě, anebo vlastně teprve přemýšlí?
Výběr tématu (1., 2. nebo další setkání)
Pak buď vyberete téma, které z prvního kola vzešlo jako zásadní pro vaší skupinu, anebo když nic takového není, je čas začít se domlouvat, co konkrétně vám pomůže, abyste vydrželi společenský tlak na koupi telefonu a současně udrželi vaše odhodlání pozdržet připojení vašich dětí k internetu.
Popovídat si o tom, co je to vlastně za tlak, může skupinu dobře propojit. Každý jej cítí a současně každý vnímá lehce jinak. Vyvstanou otázky konzumní kultury, přirozenosti naší závislosti na technologiích nebo téma bezpečného pohybu dětí světem. A v neposlední řadě přesvědčení, že děti je přeci třeba připravit na budoucnost, jež spočívá v neodmyslitelném permanentním připojení na internet.
Popsat tento společenský tlak být i vstupní téma místo úvodního kolečka. Bude to živější diskuze a postoje jednotlivých účastníků se ukáží během povídání.
Je představitelné, že vám to zabere skoro celé prvního setkání a k ničemu konkrétnímu se nedojde. Ale utvrdíte se, že v tom nejste sami a domluvíte se na dalším setkání. To je klíčové! Na to se nesmí zapomenout, na konci se musíte dohodnout, kdy se sejdete příště, případně jak zůstat ve spojení, ideálně obojí.
K organizování se smí používat internet, nejde o pokrytectví ani paradox, ale o smysluplné používání technologií.
Také se můžete bavit o:
- Jak informovat vedení školky/školy, že vaše iniciativa existuje. A zda-li nejsou problémem nějaké požadavky školy na pořízení telefonu. Kolektivně se takovým požadavkům staví jednodušeji než individuálně.
- Můžete si slíbit, že do příště si budete hodně číst, dívat se na videa a rozhlížet se internetem, abyste se společně mohli bavit o tématu více do hloubky. Vliv technologií na děti není jaderná fyzika a poměrně rychle lze porozumět, proč je nekupování telefonů dětem skutečně dobrý nápad. V příjemné mezilidské diskuzi lze výstupy vědeckých studií mísit s rodičovskými pocity. Odkazy odkud začít najdete na stránkách detstvibezmobilu.cz.
- Postupně se můžete věnovat konkrétním tématům souvisejícím s dětstvím bez mobilu, např. emocím rodičů nebo potřebám dětí…
- Můžete začít vymýšlet, jak konkrétně zlepšit dětství vašich dětí ve vaší lokalitě, určitě je spoustu věcí, do nichž se dá spustit. Debata o mobilech může být jen začátek.
- Je možné vymyslet třeba setkání večer u ohně, při němž budou děti běhat do noci venku. Zatímco dospělí budou sdílet, co si myslí. Anebo společně vymyslíte, jak vlastně děti postupně učit zacházet s internetem, co je pro vás ok a co ne.
Zkrátka je potřeba vybudovat náplň společných setkání, protože to potom pomůže proti tomu společenskému tlaku, kvůli němuž Dětství bez mobilu vzniklo – jsme na začátku a bude pár let trvat, než se to zaběhne a vy jste ti, co to musí vydržet a mají to nejtěžší. Je lepší, když člověk ví, že v tom není sám, čemuž napomáhá, pokud se to promítne do skutečných, fyzických a společenských zážitků.
Dají se třeba pořádat přespávačky dětí bez mobilů v lese. Ani tam nemusí být všichni rodiče… Už je teplo a děti po tom touží, teď se totiž na Robloxu hodně hraje hra 99 Nights, kde je úkolem přežít v lese v noci a nesmí vás sežrat krvežíznivý jelen.
Nicméně není nutné se pouštět do větších akcí, pravidelné setkávání rodičů může být zcela dostačující, aby se časem dětství bez mobilu v naší společnosti normalizovalo.
Emoce rodičů
Co za emoce v nás tlak na zakoupení telefonu dětem vyvolává? Emocí není potřeba se bát a je důležité o nich vědět, protože se v diskuzích často schovávají za racionální argumenty a tasení vědeckých studií. Pokud k tomu dojde, může se debata složitě zaplést mezi jednotlivými pohledy.
Nekoupit telefon může být poměrně náročná situace. Děláme cosi nepatřičného, co nikdo nedělá. Je normální, aby děti telefon měly. Anebo alespoň hodinky, sluší se, aby nikdy nechodily venku bez připojení k síti. To jde hodně hluboko, neboť přináležení do skupiny (přijetí ostatními) je primární lidskou potřebou. Jde-li se proti proudu, je to na úrovni nervového systému riskantní. Hrozí totiž, že člověk zůstane sám a chtě nechtě se pak přizpůsobí okolí, protože nelze zůstat sám. To právě cítí děti, které zůstaly poslední ve třídě bez mobilu. Podobně se cítí i řada rodičů.
Další emocí je strach.
Co by se mohlo stát, kdyby dítě nemělo mobil? Strach o bezpečí dětí je na jedné straně uměle vytvářen médii a marketingem prodejců telefonů a hodinek, na druhé straně je přirozenou součástí rodičovství. Všichni chtějí, aby jejich děti byly v pořádku. Pokud si o svých obavách budete společně klidně povídat, objevíte, že svým dětem můžete důvěřovat. Zvládnou to. Pohyb světem bez permanentní dálkové asistence rodičů jim pomůže rozvinout v sobě schopnosti, které se jim budou hodit, až budou velké. Třeba zodpovědnost, schopnost řešit konflikty či překonávat emocionálně složité situace.
Není zodpovědností rodičů vědět 24/7 kde je jejich dítě a co přesně dělá.
Vina.
V diskuzích o dětství bez mobilu vystupuje na povrch také pocit viny. Když jsem dítěti telefon koupil/a a druhému nechci, protože se mezitím ukázalo, že to jde i jinak, zkazila jsem tomu prvnímu dětství?
Pocit viny se obecně dostavuje poměrně často, když se otevírá kritické smýšlení o technologiích, protože jsme na nich sami závislí (protože průmyslová revoluce). Ve skutečnosti nejsou žádní viníci. Nikdo není zodpovědný za svou závislost na digitálních technologiích, prostě se nám to všem děje. Na to se však přijde právě povídáním.
Je zajímavé, jak jsme se stále ještě nenabažili pocitu, že nákup elektroniky rovná se svoboda a dobrý život, přestože všichni máme doma veškerou technologii a nepřijde nám to nic výjimečného. Jenže ty mobily jsou z Ameriky, ty jo…
A pak je tu láska.
To je emoce (nebo něco), kvůli které to děláte. Že telefony blbnou děti a ničí schopnost být člověkem je až sekundární. O lásce není potřeba příliš přemýšlet, ani není nutné studovat, jak se ji naučit cítit. Stačí na ni nezapomínat. Rodiče i děti cítí lásku neustále, dokonce i když se zrovna zdá, že nefunguje úplně optimálně. Avšak i tehdy je přítomna, a proto se o ni lze kdykoli opřít. Vrátit se k ní, když má člověk dojem, že to nezvládne a všechno se rozpadá.
Rodiče mívají zvláštně smutné a pochmurné pocity, když sledují děti shýbat se nad obrazovkami. Děti prozkoumávají digitální světy s láskou k poznání – což se smí a je to pochopitelné. A rodiče pečují o děti s láskou k životu. Péče je pozornost a pozornost je láska. Když telefony berou dětem pozornost, neberou jim jen čas a kognitivní schopnosti, obírají je také o radost ze života a nadšení ze světa.
Jde o lidi, ne o technologie
Jde spíše o ošetřování lidí, než o diskuzi o technologiích. Proto není potřeba být expertem na digiděti, stačí o tom vědět něco málo a zbytek propovídat v rámci otevřené diskuze. Otázka, co dělají obrazovky dětem, je vedlejší.
Hlavní úkol pro dospělé zní: Jaké dětství chceme vytvářet našim dětem?