Co když je dítě poslední ve třídě, které nemá chytrý telefon? Co když škola chytrý telefon vyžaduje na plnění domácích úkolů? A co když dítě bez telefonu nemůže chodit do kroužku? Pokud nefunguje celý ekosystém pravidel, rodičovské snahy nastavovat hranice mohou narazit na tvrdou zeď reality mimo domov.
Škola: Spojenec, nebo protivník?
Zkušenosti se školami a školkami ve vztahu k chytrým telefonům se v odpovědích rodičů dělí na dvě skupiny. Propast mezi nimi je přitom výrazná.
Rodiče, jejichž děti chodí do alternativních škol (Waldorf, Montessori) popisují prostředí, kde je absence telefonů spíše samozřejmostí. Tlak vrstevníků téměř neexistuje, protože nikdo ve třídě telefon nemá. Výsledek je výmluvný – tito rodiče nemusejí vyvíjet téměř žádné úsilí na udržení hranic, protože školní prostředí to dělá za ně.
„V naší škole (Montessori) jsou mobily striktně zakázané už roky a je to skvělé.“
„Děti chodí na waldorfské školky/školy, takže kolem sebe mají děti, které nejsou vystavovány digitálním technologiím nebo naprosto v minimální míře. Odpadá nám tak tlak na nutnost mít smartphone, sledovat určitý typ pohádek nebo sociální sítě. Kamarády mají z okruhu školy a školky.“
„Jsou ve waldorfské škole, na kroužkách se mobily nemohou používat a kamarádi to mají podobně.“
Rodiče dětí z klasických škol popisují jinou realitu. Často je to sama škola, kdo vytváří tlak na pořízení nebo používání telefonu. Využívají se aplikace Bakaláři, nástroje MS Teams, úkoly se často zadávají online, přímo v hodinách se pracuje s aplikacemi jako Kahoot, ve třídách se zakládají WhatsApp skupiny. Rodiče jsou v paradoxní situaci: mohou se snažit o odložení pořízení telefonu, ale škola jejich dětem přiděluje domácí úkoly, které bez telefonu nelze splnit.
„Bohužel syn dostává úkoly z AJ zpracovávat na telefonu, takže se dost těžko vysvětluje, že telefon nepotřebuje.“
„S nástupem na osmileté gymnázium letos mě překvapilo, že děti tam nemají omezení v používání mobilů při vyučování, ba naopak, jsou i vyzýváni k vyhledávání a práci s mobilem při tvorbě seminárních prací nebo testů.“
„Dítě bylo hned po nástupu na osmileté gymnázium v zásadě donuceno k užívání mobilu pro různé Kahootové aplikace. Museli jsme mu telefon pořídit.“
„Bohužel s přestupem syna na druhý stupeň jsem narazila na nátlak školy, kdy si děti musí denně kontrolovat, co se děje na Bakalářích, aby jim nic neuniklo, sice ve škole telefon nesmí používat, ale na druhou stranu je nutí do sledování Bakalářů, a jakmile dítě vezme do ruky telefon, shlédne, co se děje ve škole, pak je těžké ho odložit… Dítě má v hlavě ,,Musím se podívat každý den do telefonu, abych věděl, co se děje ve škole, zda se náhodou neprohodila nějaká vyučovací hodina, zda už mám známku z…“ apod. Na prvním stupni (malá vesnická škola) měli děti papírovou žákovskou knížku. Bylo by fajn, kdyby elektronická žákovská knížka byla jen pro informování rodiče, jak se dítěti ve škole vede, co mají děti za úkol, a co za akce se chystá.“
„Velmi, opravdu velmi nás tlačí škola – všechny materiály a komunikaci dostává třináctiletý syn (už od 12 let) přes MS Teams a Bakaláře; kroužky jedou WhatsAppové skupiny pro docházku… Snažím se vytvářet takový štít – do kroužkových WhatsAppů jsem zapojená já namísto syna, školu si ale řeší sám, to by prostě nešlo, aby to šlo přese mě. Je tu norma, že s kámoši se komunikuje přes WhatsApp, to mi vadí, ale pokud syna nechci sociálně vyčlenit, tak to prostě musím akceptovat. Dcera 11,5 let ještě smartphone nemá, ani není součástí WhatsAppových skupin. Může si pro komunikaci půjčit můj telefon, pokud potřebuje, využívá jen ojediněle. Učím děti, aby využívali telefonování. I sama se cítím přehlcená WhatsAppovými komunikacemi, cíleně se z nich stahuji.“
Četné školy nebo kroužky ale už nastavená pravidla mají, což se automaticky projeví jako velká pomoc.
„Jsem vděčná skautům, že na výpravách mobily nepovolují, ve škole jsou také nastavená rozumná pravidla, a tak dítě nevyrůstá s pocitem, že je divné.“
Kamarádi a vrstevnický tlak jako nejsilnější faktor
Téma vyloučení je častým motivem tlaků, které vznikají mimo domov. Děti bez telefonu se mohou ocitnout na okraji kolektivu a pokud po telefonu touží, nejde jen o touhu po zařízení, ale i po sounáležitosti. Pokud chytrý telefon nemají, neví, co se děje v chatovacích skupinách, neví, co se dělo o přestávce, neznají hry, které všichni hrají…
„Spousta dětí má telefon už od první třídy a už jsme ve škole řešili i lehkou šikanu kvůli tomu, že syn ho nemá. Spolužáci se mu posmívají, že nezná hry, které hrají na telefonu, že je chudý, je kvůli tomu ve třídě vnímán jako ten divný.“
„Syn se mezi kamarády seznamuje s různými hrami, u některých jsme zaznamenali, že je chce hrát vysloveně proto, aby nebyl ‘mimo‘.“
„Syn vidí kamarády s mobily, takže by ho samozřejmě chtěl taky. Mně se nelíbí, když vidím děti na ulici, jak během chůze koukají do telefonu a téměř nevnímají, co se děje kolem nich. Obzvlášť, když jdou s kamarády nebo sourozenci.“
„Loni koukal ve škole přes rameno spolužákům, co ho měli, než byly telefony ve škole komplet zakázané. Bylo to strašné. Noční můry, destruktivní hry… Bylo to v klubu a nebyli jsme schopni s tím nic udělat.“
Kroužky a zájmové aktivity
Kroužky a zájmové aktivity jsou dalším prostředím, kde rodiče narážejí na systémový tlak. Nutnost mít WhatsApp kvůli organizaci kroužků je zmiňována velmi často. Proměňuje se v mechanismus, který nutí rodiče k pořízení telefonu dítěti, protože to je hlavní (a často jediný) kanál, kterým se děti domlouvají s vedoucími či trenéry.
„Dětem jsme pořizovali chytrý telefon kvůli nutnosti v organizaci skautských schůzek (když se stali „rádci“ družinek) – starší v 9. třídě, mladší konec 7. třídy.“
„Od známých vím i o situacích, že museli dětem pořídit WhatsApp účet kvůli sportovnímu kroužku, aby mohli trenéři s dětmi komunikovat. Jinak by dítě se sportem muselo skončit. To mi přijde naprosto nevhodné.“
„Skauti, sportovní kroužky: děcka si spolu s vedoucími zakládají WhatsAppové skupiny, kde se běžně domlouvají. Kdo není ve skupině, nemá informace např. o zápase, potřebných pomůckách či aktualitách.“
Pocit osamělosti?
Někteří rodiče, kteří se rozhodli pro nastavení limitů, popisují, že se ve své snaze často cítí sami – okolí téma neřeší, někdy i aktivně tlačí opačným směrem. Možnost propojit se s ostatními rodiči, které téma pálí, může být velmi účinný způsob, jak čelit tlakům zvenčí.
„Ve snaze zamezit konzumaci se cítím velmi osaměle. Rodiče kolem mě toto moc neřeší a spíše dětem dovolují, asi aby měli klid. Taky se setkávám s názorem, že aby děti s tím uměly pracovat a nebyly mimo, či vyloučené ze skupiny. S tímto přístupem nesouhlasím, ale jsem ve velké menšině. Okolí samozřejmě vliv má a celkově jde asi i o velký tlak. Snažím se dítěti vysvětlovat, proč mám přístup, jaký mám.“
„Nejlepší kamarád a hodně dětí je prý na mobilu furt, někdo i do večerních hodin, někdo hraje několik hodin online hry… A pak se syn s nimi srovnává a já vypadám jako špatná matka, která mu to nedovolí.“
„Ve škole jsme měli s většinou rodičů shodu, díky waldorfskému vzdělávání. U ostatních rodičů, z klasických ZŠ ‚býval problém‚ se domluvit.“
„Školu i školku jsme vybrali s ohledem mj. na zaměření na manuální činnosti, pobyt v přírodě a úplnou absenci digitálních médií (školka) a jejich zákaz v prostorách školy, vyjma případů, kdy budou třeba v hodině na druhém stupni (škola). I tady ale často dochází k debatám rodičů, protože pro každého jsou hranice jinde. Snažíme se sdílet náš názor, pokud to považujeme za nutné, třeba při návštěvách mezi spolužáky. Chystáme se na náročné období, kdy u kamarádů a spolužáků začnou telefony přibývat a kdy budeme muset trvat na některých zásadách, umět je obhájit před dítětem.“
„Pomohlo mi neformální setkání s rodiči ve škole, kde jsme „u piva“ probírali i toto téma a viděl jsem, že ostatní rodiče čelí stejným problémům a situacím, jako naše rodina. To bylo velmi úlevné zjištění – že to není jen náš problém, ale čelí mu celá společnost. Obrátil jsem se s dotazem na školy, kde děti studují – jaké osvětové aktivity škola v této oblasti vyvíjí. Vědět, co děti slyší ve škole by bylo žádoucí. Jedna škola zareagovala okamžitě, druhá bohužel dodnes (přes několik urgencí) nikoliv.“
„Jsem ale moc ráda za jakoukoliv formu osvěty, která nám snad zabezpečí víc spřízněných rodičů.“
„Ocenili bychom, kdybychom věděli o více lidech v našem okolí, kteří situaci vnímají podobně a kteří mají také děti v podobném věku, abychom dětem i sobě mohli dopřát další kontakty a přátelství nepoznamenaná předčasným dospíváním v digitálním světě.“