V dnešní době jsou již po internetu i mimo něj k dohledání desítky návodů, příruček a přednášek, jak přistoupit k používání digitálních technologií u dětí. Jeden univerzální návod pro zařazení chytrého telefonu do rodinného života ale neexistuje. Každá rodina hledá konkrétní pravidla a způsoby užívání podle toho, jak má staré děti, kdo všechno se zapojuje do výchovy, i podle výchovného přístupu či osobního nastavení. Z odpovědí v rodičovském dotazníku vyplynulo několik principů, které mohou posloužit jako inspirace pro vytváření vlastních podmínek fungování s chytrými telefony v rodině.
Princip první: Domácí zóny bez telefonů
Nejčastěji zmiňované a zároveň nejlépe hodnocené pravidlo je pravidlo prostorové: telefon má v domě či bytě jasně vymezená místa, kde smí a nesmí být. Nejčastěji se opakují tři místa, kam telefon nepatří – jídelní stůl, ložnice (v čase spánku) a záchod. Mnohé rodiny přidávají čtvrté: aby bylo doma jedno společné odkládací místo pro všechny telefony, včetně telefonů rodičů. Prostorové omezení se kombinuje s dalšími nastaveními.
„Telefon nepatří do ložnice, ke stolu. Navzájem se s manželem hlídáme, abychom nebyli na mobilu moc často a dlouho před dětmi.“
„Mobil nepatří k jídlu, na záchod, k posteli. Jednou za čas pravidla aktualizujeme. Pro všechny členy rodiny jsou stejná pravidla – všechny mobily na stejném odkládacím místě v kuchyni.“
„Žádné obrazovky u společného jídla. Konec screentime ve 20 hod.“
Prostorová pravidla mají jednu klíčovou výhodu: jsou viditelná a kontrolovatelná. Na rozdíl od časových limitů, které se dají obcházet přes jiná zařízení, jsou „zóny bez technologií“ snadněji uchopitelné.
Princip druhý: Rodičovské aplikace a časová omezení
Jako užitečné nástroje rodiče často uvádějí Family Link a kontrolu času tráveného na telefonech. Rodiče je ale hodnotí ambivalentně, jako nutnou, ne dostačující pomůcku. Je potřeba je kombinovat s dalšími pravidly a nastaveními.
„Family Link, omezovač na den, na aplikace, u jídla nejsou mobily, u babičky nejsou mobily, když přijde návštěva, nejsou mobily, když spolu trávíme čas, nejsou mobily.“
„Osvědčil se nám chytrý telefon + Family Link. Naopak „hloupé tlačítkové“ telefony vidíme v okolí, že děti lehce přelstí a dospělí nemají jak je omezit.“
„Telefon je pro „krizovou“ komunikaci. Nevyžadujeme žádné hlášení o jejich pohybu.“
„(…) Zajímáme se, co děti dělají. Přirozeně tak člověk vysleduje, že zrovna frčí nějaké téma, třeba i nějaká hra na mobilech. Pak nebráníme tomu, takovou věc prozkoumat – společně. (…) Pokud si pak přejí to vyzkoušet, mohou s významným časovým limitem. Díky tomu nemají pocit, že jsou mimo; ukojí vlastní zájem, potřebu; po relativně krátkém čase je to přirozeně pustí.“
„Vcelku se osvědčil (zatím) Family Link. Dále pak dohoda, že u jídla a při dalších komunikacích doma se telefon nepoužívá.“
„Žádné sociální sítě, rodiče znají všechna hesla, pravidelně se díváme, na co se na internetu kouká, bavíme se o tom.“
Časová omezení rodiče zmiňovali často, a to jak pevně daná, tak flexibilní.
„Za běžného provozu, čili v týdnu, má syn možnost na chytrém telefonu strávit 20 minut. Musí mít hotové úkoly do školy. Má 8 let. Ve výjimečných případech má 60 minut.“
„Zatím máme pravidlo, že se na jakékoliv digitální obrazovky nedíváme hodinu po probuzení, až pak se může zapnout TV, řešit věci na mobilu…“
„Nejstarší dítě (10 let) má necelý rok tlačítkový telefon kvůli logistice. I tak ho používá spíš zřídka. Smartphone má ale v nějaké míře k dispozici doma. Dělá na něm Duolingo a hraje hry. Na hry (na PC nebo tel.) má denní limit, se kterým si může nakládat, dle uvážení (hrát každý den chvilku, nebo si čas střádat). Mladší děti (7 a 4) hrají 1-2x týdně do 20 minut.“
Princip třetí: Dohody a smlouvy
Část rodin přistoupila k formalizaci pravidel do psané rodinné smlouvy. Inspiraci nacházejí např. u projektů Digiděti nebo Rodina v dialogu. Tyto rodiny se shodují na tom, co je pro funkční smlouvu potřeba: sdílené povinnosti s rodiči, aktualizace a flexibilita, vysvětlování. Tento přístup – transparentnost, vzájemnost a pravidelná revize – je sice časově a organizačně náročný, podle odpovědí rodičů se ale taková investice vyplácí.
„Inspirovala jsem se projektem Digiděti a dohodami z projektu Rodina v dialogu (Akáda). Osvědčilo se dohody sepsat, mít tam platné pasáže i pro dospělé. Klíčové je, aby dodržovali dohody i rodiče a měli shodu mezi sebou, že to, co se „chce po dětech“, je pro oba společné.“
„S předáním chytrého mobilu jsme s každým dítětem sepsali smlouvu dle návrhu na blogu Digiděti. Čas na mobilu musí být „odpracován“ nějakou domácí prací, pro všechny členy rodiny jsou stejná pravidla – všechny mobily na stejném odkladovém místě v kuchyni, mobil nepatří k jídlu, na záchod, k posteli…. Jednou za čas pravidla aktualizujeme.“
„Máme sepsanou dohodu o obrazovkách, kterou průběžně aktualizujeme. Na této dohodě se domlouváme s dětmi. Máme časové limity a na různé typy dnů, všední, víkend, dovolené a výlety jsou vždy bez obrazovek. Teď řešíme obsah, tam je to náročnější.“
Dalším příkladem jsou i různé systémy, ať už ve smyslu „něco za něco“, či střídavého režimu.
„Mají oba (9 a 7) jedenkrát týdně 47 minut na hraní. Nově máme systém sběru minut na společné hraní – já a oni dva, ve stejném Minecraft světě – za domácí práce. Peníze je zdaleka tolik nemotivovaly.“
„Již 3 roky máme zavedený online/offline týden. V offline týdnu jsou PC a telefony blokované, používáme pouze Duolingo a nutné hovory. V online týdnu máme 3 hodiny na celý den. Děti přestaly být závislé, zažívají nudu, v online světě se hodně profiltrovaly aktivity. Kdybych mohla vrátit čas, mobil jim v 6 letech nepořizuji. Bohužel se stalo a už to nejde snadno vrátit zpět.“
Princip čtvrtý: Parenting like it’s 1999*
Mnoho rodičů zmiňuje, že se jim osvědčilo být rodiči „postaru“. Věnují se aktivitám, které byly dřív běžné, ale vytratily se. Týká se to jak stylu trávení času (hraní deskovek, vedení dětí k samostatnosti a volnému pohybu), tak stylu komunikace pomocí telefonů. Řešením je i vyměnit chytrý telefon přístroji, které nahradil – například koupit do ložnice budík, poslouchat hudbu na gramofonu nebo jiných přehrávačích. Součástí je i jít příkladem – zkusit držet pod kontrolou své vlastní používání chytrých telefonů a vymanit se z všudypřítomnosti internetu.
„Podporujeme nudu od mala, aby se dokázala zabavit a vymyslet si sama hru. Podporujeme ji v jejích zájmech, platíme kroužky, o které stojí. Čím širší bude mít záběr, tím lepší šance, že upřednostní realitu před digitalitou.“
„Co se osvědčilo: autentické zpytování vlastního chování a jeho regulace/změna; zkrácení pracovního úvazku anebo včasný příchod domů alespoň jednoho rodiče tak, aby děti mohly být zaměstnané rodičem případně, aby mohl dohlédnout; když byly malé, striktně odkládat práci/vyřizování na telefonu a počítači na dobu bez dětí, případně pokaždé říkat, co přesně jdu udělat; hovory o tom, jak se projevuje závislost u mě a jiných známých dospělých; když už telefony děti mají, tlačítkové či dotykové, tak nastavení omezení a pravidel (nově zvažujeme, že příchod kamarádky k nám znamená, že obě odevzdají telefony).“
„Snažíme se omezovat čas na mobilu i jako rodiče, zatím spíše náhodně. Mluvíme hodně o nebezpečí internetu. Chceme, aby naše dcera měla jasný důvod, proč chce mobil. Když padla tužba ohledně hraní digitálních her, pořídili jsme malou konzoli, ale bez přístupu k online hrám. Takže společně konzultujeme výběr her. Zatím nevidím důvod k pořízení telefonu, pokud přijde, chceme nejdříve pořídit „hloupý“ telefon, bez přístupu na internet.“
„Telefon je pro „krizovou“ komunikaci. Nevyžadujeme žádné hlášení o jejich pohybu.“
Vždy máme dohodu, jako by telefon nebyl (např. kde stráví čas mezi kroužky). Pokud by nastala změna, je to díky telefonu možné domluvit.“
„Osvědčilo se nám nezavedení bezlimitního tarifu, aby nedocházelo ke zběsilému psaní SMS.“
„Pořídili jsme budík do ložnice a reproduktor pro pouštění audioknih, aby si děti zvykli jen na zvuk.“
„Hudbu pouštíme na gramofonu nebo CD přehrávači. Stejně tak dětské písně na CD. Čteme s dítětem knihy místo sledování na YouTube. Tato pravidla jsme nastavili i v širší rodině. Ostatní je respektují a řídí se jimi.“
Závěrem: Ne vždy to funguje..
Z dotazníku vyplývá, že pro některé rodiny je nastavování hranic okolo chytrých technologií proces, který nemá vždy kýžené výsledky. Vyčerpávající může být i samotné nastavování hranic.
„Neshody, jak tuto oblast uchopit, panují i s manželkou, takže na žádných pravidlech pro děti jsme se neshodli. Snažím se o problematických stránkách sociálních sítí s dětmi otevřeně komunikovat.“
„Zkoušeli jsme, ale nefunguje to. Rodičovskou kontrolu umí děti obejít. Ačkoliv jsem nastavila limity aplikací a celkový čas strávený u obrazovky, stejně pak zpětně na výpisu vidím, že (asi) přes WhatsApp to umí nějak obejít.“
„Family Link, časové limity na aplikace, rodičovská kontrola. Neplatit dětem data. Vždy to fungovalo nějakou dobu. Pak jsme jen řešili obcházení, posouvání hranic. Připadali jsme si jako obránci, kteří poraženi na jedné metě zoufale vytyčují a brání druhou, vždy hlouběji v dosud neporaženém území. Teď už nám zbyla jen večeře bez telefonu…“
„Lituju dne, kdy se moje dvě děti 11 a 13 let dostaly do online světa. Závidím svým rodičům, že toto ve výchově neřešili. Neřešíme doma nic jiného než limity, jak to mají ostatní, porušování limitu atd. Velmi mě to vyčerpává a nesmírně to narušuje chod rodiny.“
* Název jsme převzali z newsletteru platformy Smartphonefreechildhood.