Bavit se s ostatními rodiči o dětech a mobilech může být náročné. Když je tomu však nakloněná škola, jde vše snáze. Sdílíme příběh dobré praxe od signatářky naší výzvy Odložme smartphony Ludmily.
Již 12 let se v naší rodině snažíme krotit telefony u svých dětí. Naše snažení bylo plné slepých uliček, posunování hranic, jednoduchých i složitých pravidel, dohod a jejich vymáhání… zkrátka: mobily se staly naší největší rodičovskou výzvou, jejíž zvládání nás dosti vyčerpává. Nezvládáme držet krok ani s tempem rozvoje online hrozeb, ani s dovednostmi našich dětí. Také proto jsme dospěli k závěru, že nejjednodušší je u našich mladších dětí, které telefon zatím nemají, zvolit strategii co nejdelšího odkladu pořízení smartphonu. Ne proto, že bychom měli jednoduchý recept, ale proto, že po letech zkušeností nám právě odklad dává největší smysl. Naše rozhodnutí však má jednu zásadní překážku, a tou je vrstevnický tlak – obava, aby naše dítě nebylo vyčleněno jen proto, že je „poslední ve třídě bez mobilu“. Kniha Jonathana Haidta „Úzkostná generace“ mě však povzbudila natolik, abych zkusila v okolí mých dětí vyhledat další rodiče, kteří to mají podobně a zkusit se s nimi spojit. A tak jsem se rozhodla toto téma otevřít ve škole, aniž bych měla nějakou konkrétní představu, co bude dál. Naše mladší děti chodí na menší Montessori základní školu, takže jsem si byla vědoma, že prostředí školy i rodičovské komunity má svá specifika.
Jako první jsem se svým nápadem navštívila paní ředitelku. Ukázalo se, že se naše témata potkávají. Škola (myslím tím pedagogický tým) v danou dobu stála před realizací „protimobilních“ opatření ve smyslu změny školního řádu a instalací skříněk na mobilní telefony, kde mají být uschovány od začátku až do konce vyučování. S paní ředitelkou jsme se dohodly na tom, že vystoupím na třídních schůzkách všech prvních tří ročníků, kde téma rodičovské skupiny otevřu.
Na třídních schůzkách, kde paní ředitelka představovala nová školní opatření týkající se mobilních telefonů a vysvětlovala důvody, které k nim školu vedly, jsem předložila svou úvahu o tom, že svým dětem smartphony nechci pořídit nejlépe až do konce základní školy a že hledám, jestli by zde nebyli i další rodiče, kteří by to měli podobně. Měla jsem dojem, že větší odezvu mělo osobní sdílení než obecné argumenty nebo teoretická východiska. Nešlo mi o to někoho přesvědčovat, ale spíše zjistit, jestli v tom nejsme sami. Domluvili jsme se proto, že rodiče v následujících týdnech dostanou konkrétnější informace a možnost se k tématu vyjádřit.
Celé spektrum názorů
Toto otevření tématu skutečně rozvířilo diskuzi (mezi rodiči navzájem, mezi rodiči a pedagogy i v rodičovském chatu v rámci školního informačního systému Edupage) a vynořilo se celé spektrum názorů.
Vnímali jsme, že někteří rodiče, kteří již dětem mobil pořídili, se cítí z tématu vyčleněni a obávají se, že dojde k rozdělení na „dobré a špatné“ rodiče. Proto jsme se rozhodli přistoupit k tématu systematičtěji: Inspirovala jsem se dotazníkem, který je ke stažení na stránkách Smartphone Free Childhood a vytvořili jsme dotazník, kterým jsme chtěli zmapovat, jakou situaci na škole máme – jak rodiče o smartphonech u svých dětí přemýšlí, co řeší a jaký typ podpory by ocenili.
Do dotazníku se promítly odpovědi týkající se 105 dětí z celkových 180. Ukázalo se, že dvě třetiny z nich už chytrý telefon mají, zatímco třetina jej zatím nemá nebo používá pouze jednodušší telefon či chytré hodinky.
Rodiče nejčastěji uváděli, že děti používají chytrý telefon ke komunikaci, zábavě a vzdělávání, přičemž nejčastěji zmiňovanou aplikací byl WhatsApp. Zároveň se ale objevovaly výrazné obavy – zejména z kontaktu s cizími lidmi online, kyberšikany, horšího soustředění nebo omezení zájmu o jiné aktivity.
Důležité pro nás bylo i zjištění, že téma neřeší jen rodiče dětí, které chytrý telefon zatím nemají. Mezi rodiči dětí, které už chytrý telefon používají, pouze 5,7 % uvedlo, že v souvislosti s jeho používáním nemá žádné obavy. Přibližně třetina této skupiny rodičů, kteří už smartphone svým dětem pořídili, by zároveň uvítala společnou rodičovskou diskusi o tom, kolik času děti tráví na telefonu a jaká mají mít nastavená omezení.
Také v otázce možného společného postupu při oddálení pořízení prvního chytrého telefonu se ukázalo široké spektrum názorů. Někteří rodiče by se k takové dohodě připojili, jiní si zatím nejsou jistí a část o ni zájem nemá. U otázky, zda by byli ochotni pořídit dítěti nejprve dětský tlačítkový telefon místo chytrého, pokud by se na tom domluvilo více rodičů ve třídě, však převažovaly kladné odpovědi.
Rodiče jsme s výsledky průzkumu seznámili opět zprávou přes systém Edupage. V příloze dostali také podrobný dokument, kde se mohli podívat na výsledky konkrétních otázek a rozložení po jednotlivých třídách.
Setkání rodičů
Dalším logickým krokem bylo svolání rodičů na schůzku. Setkání bylo určeno rodičům, kteří téma pořízení smartphonu pro své dítě řeší různě – chtějí ho oddálit, nastavit pravidla, nebo si zatím nejsou jistí. Cílem bylo sdílet zkušenosti, pojmenovat potřeby rodičů a hledat možné další kroky, které by rodinám i škole mohly pomoci při rozhodování o pořízení smartphonu.
Facilitovaného setkání se zúčastnilo 9 rodičů včetně paní ředitelky. I když z něj nevyplynula žádná konkrétní domluva, odvedli jsme kus práce na naší cestě. Pro mě osobně ze setkání vyplynulo několik důležitých věcí:
Ukázalo se, že obavy ze smartphonů mají vlastně všichni přítomní rodiče. Zároveň je ale pro ně závazek „nepořídit smartphone do konce základní školy“ příliš abstraktní a svazující. Netuší přece, co bude za pět, sedm nebo osm let. Všichni ale hledají podporu – formou vzdělávání, sdílení a společného postupu. Jen samotný závazek je pro ně zatím nepředstavitelný nebo neprůchodný.
Pokud by společný postup stál spíše na myšlence „než chytrý telefon, raději nejprve tlačítkový nebo dětský“, rodiče se do něj zapojí mnohem snáze. Naší metou by tak mohla být „škola, kde je normální nemít chytrý telefon“.
Silně se také ukázalo, že mnoho rodičů sice telefon pořídit nechce, ale pokud by měli volit mezi tím, že jejich dítě bude kvůli absenci mobilu středem posměchu nebo vyčleněné z kolektivu, a tím, že mu mobil pořídí, zvolí raději mobil.
Nevyřešenou otázkou zatím zůstává forma podpůrné skupiny. Je to pohyb po tenkém ledě. Na jednu stranu by pro rodiče bylo z různých důvodů dobré, aby o sobě věděli ti, kdo mobil nemají nebo ho chtějí co nejdéle odkládat. Na druhou stranu opakovaně zaznívala obava z vytvoření dvou táborů, elitářské skupiny, a byla shoda na tom, že takhle to nechceme. Konkrétní podobu podpory proto budeme dál promýšlet společně s rodiči na jednom z dalších setkání.
Školní strategie
Týden po setkání jsme s paní ředitelkou probíraly další možný postup – tedy spíše směr, jak ve škole podpořit děti i rodiče v otázce používání mobilních telefonů. Shodly jsme se, že práce s žáky zůstává v režii školy, zatímco aktivity směrem k rodičům, potažmo celým rodinám budeme připravovat ve vzájemné spolupráci. U rodičů přitom vnímáme dvě skupiny, jejichž potřeby se mohou někdy prolínat: rodiče dětí, které už mobil mají, a rodiče dětí, které ho zatím nemají.
Do konce školního roku plánujeme další setkání rodičů, kteří „jsou pro odkládání“, ale zároveň také přednášku odborníka, určenou spíše pro ty, kteří už telefon pořídili a řeší bezpečnost, pravidla. Na webovém rozhraní školy plánujeme zřídit sekci „děti a telefony“ pro sdílení relevantních informací k tématu a budeme přemýšlet o konkrétní podobě školní knihovničky pro rodiče k tématu digitálního i nedigitálního dětství. Protože se nám v dotazníku objevilo několik konkrétních jmen rodičů, kteří by se chtěli do organizování těchto aktivit na naší škole zapojit, budeme konkrétní podobu a další kroky promýšlet už s nimi.