Poslední ve třídě. Anebo první?

Je náročné zůstat poslední. V čemkoli, ve sportu, v testu, v hledání první lásky, ve volence v tanečních, v přijímačkách na vysněnou školu. Proč tedy zůstávat poslední ve vlastnění věci, která je podle současných teenagerů tou skoro nejdůležitější věcí v jejich životě? Proč tedy být poslední ve třídě, kdo nemá chytrý telefon? Jaké dopady může přinášet rodičovské rozhodnutí dát stopku chytrému telefonu v rukou mladších dětí? Nestávají se tak tyto „poslední děti ve třídě“ těmi prvními v rozvoji kompetencí zásadních pro samostatný kvalitní život?

Bára a Tereza jsou dvě mámy, které se potkaly se stejnou zkušeností u svých dětí a rozhodly se nechat nahlédnout ostatní do rodinných rozhodnutí a pravidel. Chtějí tak podpořit jiné rodiče v jejich odvaze posunout čas, kdy dají svým dětem do rukou jejich vlastní smartphone. Není to vyprávění o výzkumech, které prokazují negativní vliv obrazovek, obsahu nebo neustálé interakce telefonu na děti. Je to sdílení přístupu rodičů, kteří se rozhodli jít proti proudu.

Pořízení smartphonu se posouvá do čím dál mladšího věku

„Dceři je 11 let, chodí do 5.třídy klasické státní základní školy. Ve třídě je poslední, kdo nemá tzv. chytrý telefon. Když byl před dvěma lety v 5. třídě syn, na konci školního roku jich bylo bez chytrého mobilu ještě pět. Překvapilo mě, jak se pořízení smartphonu u dětí rozšiřuje a snižuje se i věk, kdy jej rodiče dětem pořizují. Jako by bylo skoro společenskou normou, že dítě s nástupem do školy dostává s aktovkou i smartphona,“ popisuje Bára změny, které pozoruje u vrstevníků svých dětí.

Stejně jako Bára, tak i Tereza už od útlého dětství svých dětí řešila, jak „dobře a bezpečně“ svým dětem technologie do života pouštět. Několikrát u jiných rodičů pozorovala, jak rychlé řešení emoční krize může smartphone nabízet. Je hned po ruce a ať se pustí cokoli, rodič získá čas a klid. Tereze ale přišlo, že tento postup jen odvádí pozornost dětí od prožitku toho, co se v něm zrovna děje.  „Vždy jsem se snažila telefon před dětmi používat jen jako nástroj pro telefonování a dohledání informací, dávala jsem si pozor, aby nevnímaly telefon jako zdroj okamžitě dostupné zábavy, který vyřeší pláč nebo zlost.“

Telefon jako bojiště zpráv

Tereza má stejně jako Bára dceru v 5. třídě, syna ve 4. a 1. třídě a ti jsou současně členy i několika sportovních oddílů. „Poslední dva roky se můj telefon stal doslova bojištěm zpráv a oznámení ze strany školy, vedoucích kroužků, omluvenek jiných rodičů apod. Denně mi přijde minimálně 20 zpráv, které něco chtějí po mých dětech – donést 120 Kč, udělat toto cvičení, přinést nůž na skautskou schůzku, vyplnit dotazník, oznámit změnu místa tréninku. Povinnosti, které dříve běžně vyřizoval učitel nebo vedoucí přímo ve škole nebo v rámci kroužku a psaly se do úkolníčku nebo se musely zapamatovat, nyní všichni směřují na komunikační aplikace typu WhatsApp, Bakaláři apod. Mám pocit, že jsem sekretářka nebo lépe živý štít, který chrání své děti před neustálým bombardováním zprávami, které vytrhují ze soustředění. Učím své děti spoléhat se na svou paměť, přebírat zodpovědnost za své povinnosti a úkoly a řešit situace v momentu, kdy přijdou. Nakonec je většina těch zpráv naprosto nedůležitých a dítě si přístup k těm opravdu důležitým umí zajistit i bez telefonu.“

„Možná to někoho šokuje, že v Česku existuje dítě, které je v 11 letech bez chytrého telefonu. Ale u nás doma jsme si nastavili už před několika lety, že děti u nás doma dostanou smartphone nejdříve ve 12, s nástupem na 2. stupeň. A to držíme. Dokonce zvažujeme, že to naopak ještě posuneme do vyššího věku,“ vysvětluje Bára. „Všímám si, že „kvalita“ obsahu na internetu a sociálních sítí exponenciálně klesá. Zároveň cítím, že roste množství rodičů, kteří také jako my artikulují jiný názor, třeba iniciativa Dětství bez mobilu nebo projekt Digiděti. Taky mě hodně podpořil program Rodina v dialogu od organizace Akáda, kde jsme si osvojovovali principy zdravého přístupu k technologiím v rodinách.“

Rozhodnutí rodičů může být celkem snadný krok, otázkou je, jak se v tom bude cítit samotné dítě a co bude prožívat, pokud bude právě ono poslední a jediné ve třídě, které smartphone nemá. „Naštěstí u nás nikdy nezaznělo zoufalé „já ho chci, všichni už ho mají!“ Nemusíme řešit tlak od dcerky, že prostě tuhle věc musí mít. S dcerou se samozřejmě průběžně bavíme, jak jí kolem toho je, jak se cítí v kolektivu a má přístup doma na počítač a tlačítkový telefon,“ sdílí Bára.

„Když chce a potřebuje, může po dohodě využít můj telefon. Vždy řekne, na co telefon konkrétně potřebuje. Děje se to tak jednou za tři týdny.“ A Bára dodává: „Možná, že v tom pomáhá to, že ani já sama doma na telefonu netrávím před dětmi mnoho času. A když ho mám v ruce a ony mě vidí, pojmenuji nahlas, co na něm zrovna dělám. Třeba, že hledám kontakt na lékaře, kterému potřebuji zavolat. Nebo že hledám ubytování na víkend.“

„Má dcera je jediná ze třídy, která není v třídní whatsappové skupině a nemá do ní žádný přístup ani od nás rodičů A světe div se, vidím, že se jí žije úplně v pohodě. Má řadu zájmů, v třídním kolektivu funguje v pohodě, kreativně tvoří rukama, poslouchá cédéčka, rádio a fotí na foťák,“ popisuje Bára, jak se se situací vypořádává její dcera.

Lehká krize a nuda jako součást vývoje

„Naše děti neměly telefon spojený se zábavou, proto jej nikdy nevyžadovaly. Problém přichází vždy se školou. Vrstevníci jej mají, je to zábava, volají si, píšou si a bohužel i učitelé se často spoléhají, že děti přes něj mají přístup k online úkolům. Ano, nastala díky tomu u nás doma lehce krize. Ani ne tak z důvodu telefonu jako her, které na nich hrají, ale kvůli tomu, že se díky němu domlouvají na různé akce. Často jsme si museli doma vysvětlovat, že obsah her ani sociálních sítí není pro ně dobrý a proč. Je dobré se o tom otevřeně bavit, zdůvodňovat, proč je tomu u nás jinak. Současně s tím je podle mě funkční myslet na sociální vazby dětí, zapojovat je do místní komunity skrze jejich přítomnost v různých zájmových oddílech či jiných aktivitách. Vytvářet jim příležitosti pro budování vztahů. Nám v tom velmi pomohl skautský oddíl, kde je normální, že mobil není přípustný a je tedy normální, že na schůzkách ani na výpravách není povolený,“ doplňuje pohled na situaci Tereza.

„Ano – děti často nevědí o tom, že se jejich spolužáci dohodli a šli na hřiště nebo něco podnikají společně. Díky tomu, že nejsou ve whatsappové skupině, se k nim informace často nedostane. Ale současně mají dost kamarádů, se kterými se umí dohodnout i jinak. Má rada směrem k dětem byla v tomto jednoduchá, vezmi míč, obejdi hřiště a určitě potkáš nějaké kámoše, spolužáky nebo se holt seznámíš a najdeš nové. Někdy to drhne a nudí se, ale vnímám, že to je také ku prospěchu jejich vývoje.“  

Základem je důvěra a sebedůvěra

Někdy nám už naše propojení s telefony brání vidět i jiné možnosti, že i bez telefonu to jde. A vlastně to vůbec nebolí. Bára nabízí tento pohled: „Dcera si odjezd tramvaje najde v jízdním řádu na zastávce, umí oslovit neznámého člověka pro radu na cestu a rozjela prodej vlastních výrobků na vánočních trzích. Neřešíme, že když někam jde (třeba na kroužek), musí mi napsat nebo zavolat, že tam dorazila. Do světa samostatného pohybu po městě jsme ji prostě pustili v momentě, když ona na to byla připravená a chtěla to, a my jako rodiče jsme měli důvěru, že je na to správný čas a zvládne to. Zároveň to probíhalo postupně. Mám pocit, že kdyby měla smartphone, hodně z těchto věcí by prostě nebylo. Vnímám, že prostor, který má namísto času s telefonem, jí umožnil získat kompetence, které by dost možná nezískala. Mluví i sama o tom, jak vnímá dopad mobilů u spolužáků.“

„Naprosto zde s Bárou souhlasím, základem je důvěra a sebedůvěra. Mé děti chodily od prvního týdne samy ze školy nebo družiny domů. Po měsíci nácviku byly schopné dojít si na všechny kroužky, ohlídat si čas a obsloužit se, než se vrátím domů z práce. Složitější vzdálenosti v Praze nacvičujeme déle a vždy samostatné cestě předchází několik ověření, že dítě ví, kudy kam a jak případně vyřešit nečekanou situaci. Musí mi samo říci, já to, mami, zvládnu. Pak věřím, že to zvládne. Ta důvěra je pro mě jako žezlo, kterým jim předávám vědomé řízení svého života. Nepotřebují k tomu telefon, ani hodinky, na kterých je na trase hlídám nebo kontroluji. Ony se hlídají samy. A pokud přijdou nečekané situace, budou je řešit, a ne hledat telefon,“ potvrzuje předchozí řečené i vlastní zkušenost Terezy.

Cesta bez smartphonu

„Nehlásám, že tohle je jediná cesta. Jen chci nechat zaznít hlas, že i tato cesta je možná. Cesta nabídnout dítěti být prostě bez smartphonu. A dost možná, že i vaše dítě bude poslední ve třídě. Anebo možná právě první, které přináší nový trend. Ustát to není vždy jednoduché. Je to ale možné. A rodičů, kteří mění pohled, přibývá,“ shrnuje své rozhodnutí Bára.

„Je dobré nedržet děti v informačním vakuu a je podle mě důležité s nimi u toho být a nenechat je brouzdat se džunglí bez výbavy a porozumění. Do pralesa byste se také bez průvodce nevydali, tak  buďte průvodcem pro své děti a vydávejte se objevovat, tento pro ně nový svět, společně a vědomě. Ukazujte jim, že ne vše je dobré ochutnávat a na vše sahat. Že jsou tam zdroje poznání, ale i pasti,“ dodává na závěr Tereza.

Tipy a triky pro rodiče „bez-smartphonových“ dětí:

• Naučte děti alespoň jedno telefonní číslo rodiče zpaměti.

V případě, že se dítě potřebuje nečekaně s rodičem spojit, ať požádá někoho klidně i cizího (ideálně jinou matku s dětmi) o možnost si zavolat. Realita z praxe: využito maximálně 1krát za půl roku.

• Trénujte jejich paměť na úkoly, informace, které jim dávají učitelé/trenéři.

Úkolníčky – malé sešitky s poznámkami, ale i nápady a sny, co chci tvořit a udělat, jsou báječnou pomůckou. Proměňte je ze suchopárných seznamů, do tvořivých pomůcek a zapojte při tom kreativitu dětí.

• Učte je nespoléhat se na dostupnost internetu, existují veřejné hodiny, jízdní řády, ostatní lidé

Umět se pohybovat v městském prostředí jde i bez mobilu. Umíme zjistit čas, najít kam a kdy jede autobus domů. A když nevíme, jsou kolem další, kteří mohou poradit. Ptejte se dětí, jak by hledaly řešení v konkrétních situacích.

• Domů pořídit telefon tlačítkový nebo smartphone bez aplikací

Někdy je potřeba si zavolat. Když rodiče dlouho pracují a je potřeba se dohodnout, že třeba půjdu někam ven nebo potřebuji s něčím pomoci – skvěle postačí tlačítkový telefon.

• Půjčte mu svůj smartphone, ale buďte u toho

Když potřebuje vyřídit nějakou komunikaci (cca 1x týdně) nebo zjistit, o čem se spolužáci baví.

• Společný čas u počítače, kdy si zkoumáme věci, které ji zajímají

Ukazujte si a procházejte spolu to, co děti zajímá. Bavte se o internetu a sociálních sítích. Ukazujte jim i příklady, kdy je nutné kriticky zvažovat, zda psané a sdílené, je dané.

• Hudba nemusí být jen na Youtube nebo Spotify

Ať žije CD přehrávač. Gramofon a poslech gramodesek má svoje velké kouzlo.

• Naučte děti využívat nástroje a věci pro funkce, které dnes pro většinu lidí sdružuje smartphone

Kupte budík v hodinářství. Jít na výlet podle papírové mapy bude výzva a legrace zároveň. Domluvit odpolední sraz na hřišti jde už dopoledne ve škole.

• Začněte u sebe

Dopřejte sobě a své rodině večer, výlet nebo celý víkend bez mobilu. 😊

• Nebuďte v tom sami
  Hledejte spojence, podobně uvažující rodiče. Otevírejte s přáteli diskuzi, jaký kdo má přístup a co přináší. Využívejte zdroje, např. Rodina v dialogu (Akáda), Digiděti, Dětství bez mobilu.

• Rozvíjejte spolu s dětmi kreativitu
  Když narazíte na situaci, kdy se zdá, že bez telefonu to nejde, otevřete pole nových možností. Jak by to šlo udělat jinak? Zapojte fantazii i hravost a možná objevíte a prožijete při hledání dalších řešení nečekané a neplánované.

Autorky článku jsou účastnice projektu Rodina v dialogu, který poskytuje vzdělávání rodičům s malými dětmi.