Rodinného digitálního zdraví nejlépe dosáhnete decentralizací. Rozdělte zkrátka funkce telefonu na další nástroje: hodiny, budíky, foťáky, či přehrávače. Prospěje to všem.
Autor článku: Hynek Trojánek
Dlouhodobě experimentuji s tím, jak co nejvíce osekat rušivý vliv digitálních technologií a zároveň zůstat součástí společnosti. Mám za sebou různé fáze: neměl jsem v domácnosti internet vůbec. Měl jsem doma internet, ale také jsem měl doma jeden počítač na klidnou práci, který se k internetu nemohl připojit. Byl jsem vlastníkem řady hloupých či polochytrých telefonů.
Jsou to často krkolomná řešení, která sice spoustu problémů řeší, na druhou stranu jich také spoustu generují. Přesto stále považuji tento přístup za svobodnější a plodnější cestu jak poznávat digitální technologie, než stát se automaticky otrokem algoritmů a obětí technologických gigantů.
Ze všech pouček a (polo)pravd, které s nadšením šíří propagátoři digitálních detoxů a minimalismů, je však myslím tím nejmagičtějším slůvkem decentralizace.
Právě centralizace je totiž tím hlavním problémem dnešních dnů. Chytrý telefon se stal komunikačním nástrojem, vzdělávacím portálem, mapou, budíkem, foťákem, televizí, hodinkami i platebním prostředkem.
Neznám nikoho, kdo by zvládl tyto režimy přirozeně oddělovat: a tak se nutně stává, že když se koukáte, kolik je hodin, zůstanete najednou viset na Instagramu. Když si chcete něco vyfotit, skončíte u válečného zpravodajství. A jen pro to, že potřebujete mít telefon v ložnici, aby vás ráno vzbudil, koukáte do pozdních večerních hodin na WhatsApp.
Řešení je jednoduché. Když si pořídíte budík, nemusíte mít telefon v ložnici. Když platíte fyzickou kartou či hotově, nemusíte sebou vůbec nosit telefon třeba na krátké vycházky do města. Vaší snahu o dochvilnost pak vyřeší hodinky. A když si zvyknete používat WhatsApp či Signal primárně na ploše počítače, nebudete nuceni sledovat vzrušivé dění v různých skupinách třeba cestou tramvají.
Co víc: pokud si myšlenky decentralizace osvojíte, můžete je snadno aplikovat i na vaše děti a přispět tak k tomu, že si k digitálním nástrojům vytvoří zdravé návyky. Nebudete pak také mít strach, že vám něco udělají s telefonem.
A nejlepší na tom je, že třeba pevnou linku či CD přehrávač si děti doslova užijí. O poznání více než chytrý telefon.
Cédéčko se začátkem a koncem
CD přehrávač je skvělá náhrada, pokud nechcete dětem pouštět pohádky do sluchátek z telefonu. Pohádky pouštěné z telefonu mají totiž dvě hlavní nevýhody: jednak jsou leckdy doprovázené reklamami či na ně přirozeně navazuje obsah, o kterém nemáte ani tušení (třeba v případě algoritmického doporučování obsahu na YouTube). Ale hlavně: děti v nízkém věku nejsou schopny telefon samy ovládat a stávají se tak při pouštění pohádek zcela zbytečně závislé na vás jako na rodičích.
Všechny tyto věci stará technologie jménem CD řeší. Dítě si může pustit jen to, co je na CD. Disk se navíc brzy naučí do přehrávače samo vložit a zvládne si ho i pustit. Pohádku či mluvené slovo si také může na základě obalu ohmatat a vybrat, což je pro psychomotorický vývoj dítěte důležitý aspekt.
Dojde při používání CD přehrávače dítětem k poškrábání disků, ničení jejich obalů, či destrukci samotného přehrávače? Určitě ano. Výhody však i přes to převažují.
Především, CD má jako kniha vždy jasný začátek a konec. Není to feed sociálních sítí, není to automatický návrh YouTube ani Netflixu, který nás udržuje v neustálém vzrušení. CD jednou dohraje. Je potřeba ho z obalu vyndat a zase do něj vrátit. Nebo do něj dát jiné. Začátek a konec. Dvě banality, které digitálního prostor odnesl.
Překvapení i prohloubení rodinných vztahů
Obdobné je to s pevnou linkou. I zde je důležitý fyzický průběh celé činnosti, která má jasný začátek a konec: v případě pevné linky je to magické zvednutí a položení telefonu.
Pevná linka se nicméně shání hůře než CD přehrávač. Respektive: pevnou linku jako takovou už dnes prakticky nelze do domácnosti zavést. Řešením je technologie VoIP, jednoduše řečeno systém volání přes internet.
V Česku je poskytovatelem této služby třeba Odorik, který ale nabízí i připojení běžného analogového telefonu k telefonnímu adaptéru. Úplně jednoduše lze ale také koupit “pevný telefon” a pořídit do něj jen SIM kartu.
Co vám pevná linka doma přinese? Samostatnost dětí, které se velmi rychle naučí telefon zvedat. Domluvte se s babičkou, v kolik hodin zavolá a pak jen sledujte dítě, jak uhání napříč bytem a vrhá se k telefonu, který samo zvedne…
Prvek překvapení – nikdy nevíte, kdo volá a co nebo koho chce (i když nepřehánějme, moc lidí vám volat samořezjmě nebude, pokud nebudete vaší domácí linku pořádně propagovat). Je zajímavé uvědomit si, jak moc výrazným rodinným tmelem v tomto ohledu pevné linky byly. Pamatuji si mnohokrát, když někdo volal mým rodičům, zvedl jsem to já, a dříve než jsem telefon předal, proběhl nějaký, leckdy z obou stran značně nervózní, pokec neboli small-talk, při kterém jsem se tak prakticky náhodou dozvěděl spoustu věcí.
A pokud si na pevnou linku vždy doma přesměrujete i vaše osobní dospělácké telefony, čímž dosáhnete v kombinaci s výše zmíněnými decentralizačními prvky totálního digitálního osvobození, prvek překvapení samozřejmě ještě vzroste.
Hledačům zdar
Pevná linka ani pouštění cédéček samozřejmě nejsou žádným definitivním řešením digitálního problému, ve kterém žijeme. Ale vymést alespoň do určité míry z domácnosti ty největší narušitele klidu, tedy chytré telefony, hravě zvládnou.
Všem hledačům digitální rovnováhy přeji hodně energie a zdaru!