Přinášíme další praktické rodičovské tipy shromážděné organizací Akáda. Už v březnu jsme sdíleli dva příběhy rodičů, kteří záměrně nepořizují svým dětem smartphone. Nyní přinášíme další tři příběhy: všechny opět vznikly v rámci projektu Rodina v dialogu, který realizuje organizace Akáda. Příběhy pokrývají zkušenosti z domácností i ze škol.
Příběh první: Zvednout ruku a zůstat v klidu
Někdy nejde o to mít silnější argumenty. Ale o to najít v sobě klid a odvahu říct nahlas, co vnímáme – i když jsme v menšině. Pro jednu maminku začalo téma technologií ve škole úplně nenápadně…
Když vás něco začne zneklidňovat
Postupně si začala všímat drobných věcí. Třeba, že paní učitelka posílá večer e-maily s informací, že děti mají být druhý den ve škole dříve kvůli výletu. Předpokládalo se, že rodič je online – klidně v osm večer – a dokáže se tomu přizpůsobit. Působilo mi to nepohodu.
V té době si nastavila, že večer telefon vypíná. Zároveň vnímala ještě něco dalšího. Že se ztrácí prostor pro zodpovědnost dětí. Informace sice zazní ve škole, ale děti vědí, že ji rodiče dostanou e-mailem. A tím se vytrácí potřeba ji předat. Sebrala odvahu a nabídla paní učitelce svůj pohled. Klidně, citlivě. A něco se lehce posunulo – děti dostaly víc prostoru nést zodpovědnost za předávání informací.
Okamžik, kdy se to láme
Další situace přišla na třídních schůzkách. Řešila se nová aplikace pro komunikaci mezi školou a rodiči a také třídní whatsappová skupina. Atmosféra byla jasná: všechno se přesune do online prostoru.
V tu chvíli to v ní začalo pracovat a slyšela uvnitř sebe: Nechci, aby se komunikace přesunula jen do online světa. Chci, aby moje dcera v 5. třídě měla zodpovědnost za to, že zná zadání úkolů i změny v rozvrhu, aniž by musela být online.
Cítila, jak snadné by bylo zůstat potichu, ale také to, že chce nabídnout jiný hlas. Vnímám, jak se nadechuji. Jedna část by raději nic neříkala. Druhá ví, že tohle je pro mě důležité. Nádech. Výdech. Zklidnění. Naladění na sebe, na svou laskavost a soucit. Naladění na ostatní. A pak zvedám ruku.
Co když moje dítě nebude online?
„Co když moje dítko nemá a nebude mít během tohoto školního roku smartphone a ani každodenní přístup na internet?“ zazní do místnosti.
Reakce jsou různé. Neverbální i slovní. Pro některé rodiče je to úplně jiný vesmír. Rozbíhá se diskuze. Atmosféra houstne. Převládá názor, že online komunikace je samozřejmost.
Znovu nádech. Výdech.
„Slyším, co říkáte,“ reaguje klidně. „Respektuji to. My to máme jinak. Jak by to šlo vymyslet tak, aby to fungovalo pro všechny? Škola by neměla nutit děti ani rodiče být online.“ Na chvíli je ticho. Pak přichází s návrhem: Co kdyby děti dostávaly všechny informace nejdřív ve škole – a bylo by na domluvě doma, jak se dostanou k rodičům?
„Ano,“ zazní od paní učitelky. Ostatní přikyvují. V tu chvíli přichází úleva. A vděčnost. Otevřela jsem téma z klidu a přes vibrující emoce jsme se dostali k hezkému řešení.
Malá změna, velký dopad
Na první pohled se změnilo jen málo. Ale ve skutečnosti se otevřel prostor:
- pro větší zodpovědnost dětí
- pro různé přístupy v rodinách
- pro větší respekt k tomu, že ne všichni chtějí být neustále online
A možná ještě něco důležitějšího. Zkušenost, že i citlivé téma se dá otevřít bez tlaku. A dialog nemusí znamenat přesvědčit ostatní – ale zůstat v kontaktu.
Dialog jako cesta
Díky zkušenostem z Rodiny v dialogu dnes vnímá, že podobné situace přicházejí znovu a znovu. A že to nejdůležitější není „mít pravdu“. Ale umět vstoupit do rozhovoru: s větší odvahou, větším klidem a s respektem k různým pohledům.
„Učím se otevírat témata i tam, kde je hodně různých názorů. Ne jako expert, ale jako někdo, kdo sdílí svoji zkušenost a je zvídavý vůči ostatním.“
Někdy opravdu stačí „jen“ zvednout ruku. Udělat to trochu jinak, než jsme byli zvyklí.
Příběh druhý: hrací den místo každodenních dohadů
V několika příbězích už zaznělo, jak se dá otevřít téma mobilů ve škole. Ale tím to nekončí. Protože vedle školy je tu ještě jeden důležitý prostor – domov. A právě tam se rozhodnutí o technologiích odehrávají každý den.
Jsme rodina, kde se potkává víc světů. My rodiče, čtyři děti ve věku od 6 do 11 let. Naši bývalí partneři jako rodiče některých z dětí. Více domovů. A k tomu prarodiče, u kterých to funguje zase trochu jinak. A přesto to nějak drží pohromadě.
Možná i proto, že se o tom spolu bavíme a hodně ladíme pravidla. Napomáhají tomu i naše dobré vztahy.
Bez chytrých telefonů
Chytrý telefon považuji za příliš lákavou a stále dostupnou věc. Nejen pro děti, ale i pro nás dospělé, je obtížné si nastavit s telefonem a digitálními technologiemi zdravý vztah.
Aktuálně žádné z našich dětí chytrý telefon s přístupem na internet nemá. Dvě nejmladší děti (1. a 3. třída) mají volací hodinky. Všechny děti je měly v zásadě od první třídy, tedy od té doby, kdy se začaly alespoň občas dopravovat samy. Školu mají v takové vzdálenosti, že musí chodit pěšky a využívat MHD. Hodinky umí v zásadě jen volat, navíc přijímají hovory jen z uložených čísel. Dvě starší děti (4. a 6. třída) mají nově od tohoto školního roku mobilní tlačítkový telefon.
Hrací den místo každodenních dohadů
To, co se nám opravdu osvědčilo, jsou „hrací dny“. Každé dítě si jednou týdně zvolí svůj den, kdy má 45–60 minut na obrazovky.
Dřív to často vypadalo takhle: „Můžu dneska na počítač?“ „Ale já chci dneska…“
Dneska je to jednodušší. Každé dítě ví, kdy jeho den přijde. Jestli chce hrát Minecraft nebo jiné hry, nebo se podívat na pohádku či seriál je zcela jeho volba. A my nemusíme rozhodovat každý den znovu.
Podmínkou hracích dnů je také přiměřené fungování a dodržování pravidel ohledně domácích prací. Na to máme doma krásnou nástěnku.
Jak funguje naše nástěnka: každé dítě má svůj řádek. Červené magnetky označují noc, kdy dítě spí u nás. Magnetky s obrázky představují konkrétní práce jako např. nádobí a vynášení odpadků. Magnet s Peppa pig a mašinkou znamená hrací den.
Technologie nejsou samozřejmost, mluvíme o tom
Doma nemáme televizi. Počítače ano – oba na nich pracujeme. Děti nás u nich vidí. I proto se snažíme, aby technologie nebyly automaticky dostupné kdykoliv. Chceme, aby si děti hrály a byly co nejvíc venku.
U nejstaršího syna se na používání počítače domlouváme. Může ho využívat častěji. Pokud má čas a chce, což není každý den, může ho využívat hodinu denně, ale nejpozději před večeří. Nechceme totiž, aby chodil do postele rovnou od obrazovky.
Hodně s dětmi mluvíme o tom, proč to máme nastavené právě takhle. Ne vždy to znamená, že souhlasí. Ale rozumí tomu. S nejstarším synem už otevíráme i rozdíl mezi: tvořením a „jen“ konzumací obsahu. Paradoxně je to právě on, kdo je ve škole označovaný za „ajťáka“. V IT gramotnosti a dovednostech nám totiž pomáhá můj táta, který učí děti programovat.
Není to ideální, je to živé.
Stejně jako ve škole, i doma hledáme rovnováhu. Naše nastavení má daleko k dokonalosti. Je to proces. Zkoušíme. Měníme. Mluvíme spolu. A někdy je to i docela náročné.
Možná nejde o to najít jedno správné řešení – ani doma, ani ve škole. Možná jde spíš o to:
- mluvit spolu
- hledat rovnováhu
- a být otevření tomu, že každý to může mít trochu jinak
Příběh třetí: jak jsme ve třídě otevřeli téma mobilů
Ve škole mých synů se pravidla pro technologie liší podle takzvaných trojročí. V prvním trojročí (1.–3. třída) děti mobily ani jiné technologie používat nesmí. A tak dokud byl náš nejstarší syn v prvním trojročí, tohle téma nás příliš netrápilo.
Škola s rodiči komunikuje přes online systém, ale není to nijak zahlcující. Navíc děti většinou všechno vědí jako první a často mi novinky sdělí ještě dřív, než se k nim sama dostanu.
Situace se změnila, když syn přešel do druhého trojročí. Tam už děti mohou mobily používat o velkých přestávkách a také v jedné volné hodině týdně před odpolední výukou. A najednou se z technologií stalo téma.
„Všichni o přestávkách paří“
Syn tehdy vlastní mobil ještě neměl. Občas přišel ze školy a posteskl si: „O přestávkách všichni paří na mobilu. Je to docela otrava.“
Představa dětí, které sedí o přestávkách přikované k obrazovkám, mě trochu děsila. Slíbila jsem proto synovi, že se pokusím téma ve škole otevřít.
Příležitost přišla při společném setkání průvodců a rodičů. Když přišel prostor pro dotazy, nadechla jsem se a zeptala se: „Jsou všichni v pohodě s tím, jak se ve škole mobily používají?“ A přidala jsem, že pro mě to úplně v pořádku není.
Reakce byla… spíš zamítavá. Cítila jsem nechápavé pohledy ostatních rodičů. Najednou jsem si připadala trochu jako exot a vlastně jsem nevěděla, jak pokračovat. Situace se rychle uzavřela. K žádné větší diskusi ani dialogu nedošlo. A nic se nezměnilo.
Doma jsem to pak probrala se synem. Jen pokrčil rameny a řekl: „Tak se nedá nic dělat.“
Střih o rok a půl později
Mezitím se v mém životě objevila Rodina v dialogu. Prošla jsem víkendy věnované dialogické praxi i setkání o dětech a technologiích. Poznala jsem nové rodiny, jejich zkušenosti i různé pohledy na to, jak s technologiemi žít. Postupně jsem cítila, že mě to vnitřně zpevňuje a uklidňuje. Začala jsem téma technologií ve škole otevírat znovu. Tentokrát jinak.
Ne na velkém setkání před všemi. Ale v menších, přirozených rozhovorech. Občas při náhodných setkáních s jinými rodiči. Občas v rozhovorech s průvodci nebo s vedením školy.
Hodně jsem naslouchala. Různým zkušenostem. Různým situacím. Různým pohledům. Začala jsem cítit, že se energie kolem tématu technologií ve škole se mění.
Okno příležitosti
Na začátku šesté třídy se téma mobilů na rodičovském setkání otevřelo znovu. Tentokrát jsem už dopředu věděla, že nejsem jediná, kdo o tom přemýšlí. Situace byla najednou úplně jiná. Ozvalo se víc rodičů. Postupně jsme začali hledat, jak by šlo pravidla upravit.
Nakonec jsme se shodli, že by bylo dobré dětem nabídnout o přestávkách i jiné možnosti. Domluvili jsme se, že si děti přinesou do třídy deskové hry, které mohou o přestávkách hrát. Když jsem to doma vyprávěla synovi, měl radost. A já vlastně taky.
Dialog pokračuje
Tím to pro mě ale nekončí. Už teď vím, že chci v dialogu se školou pokračovat dál.
Otevírám třeba téma umělé inteligence. Ráda bych, aby se pravidla pro technologie postupně promýšlela pro celou školu, ne jen pro jednu třídu. I s ohledem na mé mladší syny. Vím ale, že takové změny potřebují čas. Trpělivost. Jemnost. A právě to jsou zkušenosti, které si odnáším z dialogické praxe.
A jak to bylo dál?
Po čase jsme s rodiči a průvodci reflektovali, jak změna pravidla ohledně technologií funguje. A všichni jsou v zásadě velmi spokojení.
Průvodci jsou nadšení. Všímají si, jak to proměnilo vztahy a trávení přestávek. Nemají pocit, že by s tím děti měly jakýkoliv problém. Chtějí v tom pokračovat i s další třídou, kterou budou mít od příštího roku na starosti. Zároveň se „náš“ přístup začíná šířit i do zbytku trojročí. Ale není to buď a nebo. Pokud se ve výuce technologie hodí, tak je využívají.
Také jsem si uvědomila, že rodiče, kteří už dětem chytré mobilní telefony pořídili, mohou prožívat různé emoce jako obavy, pocit viny nebo bezradnosti. A ty pro ně mohou být bariérou vstupu do dialogu, protože jsou nastavení k obhajobě vlastních rozhodnutí a přesvědčení. Tady jsou důležité právě principy z dialogické praxe: bezpečí. Otevřenost. Naslouchání místo hodnocení, které vede ke vzájemnému pochopení.
Zároveň rodiče sami vnímají, že technologie jejich dětem nesvědčí, ale neví si teď rady. Jak nastavit hranice? Co dovolit a co zakázat? Jak k tomu přistoupit. V tom mohou být užitečné a podporující iniciativy, které se tématem zabývají: Digiděti, Dětství bez mobilu, Digibalanc, Digirozhledna, Zvedni hlavu.
Co mi při rozhovorech se školou pomohlo
Z této zkušenosti si odnáším několik věcí, které se mi při rozhovorech s rodiči i se školou osvědčily:
- NEJPRVE POZNAT PROSTŘEDÍ. Dát si čas navnímat atmosféru, vztahy a způsoby, jak se ve škole věci řeší.
- NECHTÍT VYHRÁT, ALE VSTOUPIT DO DIALOGU. Snažit se porozumět perspektivám ostatních.
- MÍT SVOJE PROČ. Mít pár jasných důvodů, proč je téma pro mě důležité. Stačí dva nebo tři.
- HLEDAT SPOJENCE. Často nejsme jediní, kdo o věcech přemýšlí.
- VNÍMAT OKNO PŘÍLEŽITOSTI. Někdy je potřeba počkat na správný moment.
- ROZLIŠOVAT MEZI DISKUSÍ A DIALOGEM. Diskuse hledá vítěze. Dialog hledá porozumění.