Devadesát šest procent rodičů, kteří se účastnili dotazování, by preferovalo nějakou formu regulace – uvítali by plošná a závazná pravidla stanovující, jaký typ kontaktu dětí s chytrými telefony je žádoucí a nežádoucí. Přesto Česko zůstává jednou z posledních evropských zemí bez plošných pravidel pro chytré telefony na školách, bez státní osvětové kampaně, bez deklarace ohledně věkového omezení přístupu na sociální sítě.
Dvě skupiny rodičů, jedna potřeba
Z odpovědí rodičů vyplývá rozdělení do dvou skupin. Liší se v informovanosti a orientaci v problematice, ale shodují se na tom, že individuální informovanost nestačí. Téma je potřeba uchopit celistvě a plošně a měl by se ho ujmout stát.
První má dostatek informací, případně se konstantně v tématu vzdělává. Tito rodiče znají odbornou či populárně naučnou literaturu, sledují přednášky a odborné debaty. Nepotřebují základní osvětu, cítí se ale osamělí a bezmocní, protože jejich informovanost jim v praxi nijak nepomáhá, pokud okolí nesdílí jejich postoj. Někdy se tématem cítí zavaleni.
„Informací je dost, za jedinou potřebnou podporu považuji státní a školní regulaci, která bude důsledně vysvětlená tak, aby nebyla neustále zpochybňovaná jako nesvoboda a cenzura.“
„Informací mám dost, pomohlo by mi, kdyby se nám podařilo domluvit se s ostatními rodiči ze školy a nějak koordinovat postup.“
„Na jednu stranu mám pocit, že jsem dostatečně informovaná, na druhou stranu ale někdy až moc – často se setkávám s konspiracemi, nepodloženými pseudovýzkumy apod. Myslím, že často jsou rodiče spíš až strašeni, místo toho, aby nám byly nabídnuty realistické nápady a praktické tipy. Hodně by pomohla osvěta ve veřejném prostoru, ale jednoduchá, praktická, úderná – ve stylu jako je v MHD návod na rychlou pomoc při zástavě srdce.“
Druhá skupina informace buď nemá, nebo nemá čas je hledat, případně se v nich nevyzná. Nejsou si jistí, jak nastavit pravidla či rodičovskou kontrolu, neorientuje se v rizicích chatovacích skupin nebo neví, kde hledat důvěryhodné zdroje. Přáli by si, aby informovanost zajistili pro rodiče instituce, ideálně škola.
„Člověk žijící mimo dětskou technologickou bublinu chtě nechtě nedokáže sledovat všechny trendy. Podpora a informace jsou potřeba.“
„Informace hledám sama. Manžel je v tom dost laxní. Ocenila bych nějakou plošnou informovanost od státu.“
„Chybí masivní osvěta o negativním vlivu na duševní zdraví. Chybí podpora rozvinuté sociální vzájemnosti, že je klíčové, aby to zvládli všichni nebo většina, aby bylo normální nemít telefon.“
„Určitě nedisponuji [dostatkem informací]. Ano, určitě bych ráda věděla, jak naučit děti používat digitální technologie zodpovědně, jaká může být prevence dopaminové závislosti, jak ochránit děti před sledováním nevhodného obsahu. Mělo by to být za mě součástí základního vzdělávání dětí.“
„Nikdy nemáme dost informací (a už vůbec ne času) k tomu, abychom s dětmi byli schopni udržet krok. Proto témata „jak ochránit děti, když už jsou na síti“ jsou sice hezká, ale vlastně vždy o krok pozadu. K tématu „co s dětmi mobily dělají, co jim berou…“ je myslím už dostatek knih – je dobré je propagovat.“
Škola by si měla uvědomit, že používání těchto technologií je přinejmenším stejně rizikové jako konzumace alkoholu, horší o to, že technologie jsou široce dostupné a levné. Zatím (dcera je ve druhé třídě) jsem nezaznamenala ani náznak toho, že by škola žákům téma nějak prezentovala; velká část dětí přitom už v tomto věku svůj mobil má.“
Od státu: Regulace jako signál
Téměř polovina respondentů dotazníku by uvítala regulaci chytrých telefonů ze strany státu. Nejde jim přitom jen o konkrétní opatření, ale o uznání faktu, že se jedná o společný problém. Z odpovědí ale také vyplývá, že jsou si rodiče vědomi, že regulace může být z technologického hlediska složitá.
„Stav v Česku ohledně mobilů a sociálních sítí přístupných dětem považuju za naprosto alarmující – vlastně bych přivítal hromadnou žalobu na stát za nečinnost, která vede k poškození dětí. Co se informovanosti týče, tu vytvářejí média a odborníci, komunikace státních autorit je ohledně toho ale nula, považuju to za selhání. Za dlouhodobé selhání státu a jeho institucí považuju taky to, že přes neskutečně dlouhou školní docházku nevíme skoro nic o vývojové psychologii dítěte, o fungování mozku, o mezilidské komunikaci, o výchově, o problematice rodiny. O nejdůležitějších věcech v životě víme míň než o středověkých památkách.“
Konkrétní požadavky jsou různorodé: věkové omezení přístupu na sociální sítě (nejčastěji uváděno 15 nebo 18 let), plošný zákaz chytrých telefonů na základních školách, funkční ověřování věku na internetu, regulace obsahu dostupného dětem. Více respondentů přirovnává situaci regulace digitálních technologií k dřívějším případům regulace alkoholu a tabáku, látkám, jejichž prodej dětem je zakázán ze zákona, protože jsou návykové a škodlivé.
„Tak jako se v minulosti pracovalo s tématem drogové závislosti, tak by se mělo pracovat i s technologickou závislostí.“
„Spíše společenskou regulaci, od 18 let. Je to věc, která způsobuje závislost, takže by se k užívání mělo přistupovat jako k alkoholu a cigaretám.“
„Zaměřit problematiku na samotný přístroj je podle mě zásadní metodická chyba. Případná regulace by měla být na úrovni odpovědnosti poskytovatelů velkých sociálních sítí.“
„Je podle mě potřeba upravit způsob ověřování věku na internetu, protože momentální nastavení je naprosto nefunkční – kdokoliv může odkliknout políčko, že je mu více než 18 let. Není za to žádný postih ani sankce, pokud to není pravda. Tímto způsobem se děti mohou jednoduše dostat k informacím, které jsou pro ně naprosto nevhodné a často i škodlivé.“
České vládě je to evidentně úplně jedno, přitom je jasné, že názorová pluralita mezi rodiči je normální a nikdy se na tom nedohodnou. Proto věřím, že je potřeba regulace na státní úrovni, úplně stejně jako u cigaret nebo alkoholu. Kdybych dala dítěti panáka vodky, asi by mě zavřeli, proto nevím, proč to u mobilu dávno není nastavené stejně když víme, jak silně návykový pro děti je a jaké následky může mít kyberšikana.“
Od škol: Víc než jen zákaz telefonu ve třídě
Asi třetina respondentů by uvítala regulaci ze strany škol. Chytrý telefon je nutností, pokud škola vyžaduje po dětech sledovat Bakaláře, zadává úkoly přes Teams a koordinuje aktivity přes WhatsApp.
„Jelikož děti tráví hodně času ve škole, po škole jsou většinou nějaké kroužky, tak myslím, že největší podpora by byla ze strany školy (omezení používání telefonů během výuky).“
„Je nutné tlačit na školy, aby WhatsApp nebyl používán a musí být používány jen oficiální komunikační kanály. Ve školách by mělo být používání telefonů povoleno pouze na vyzvání vyučujícího.“
Větší část respondentů žádá od škol víc než technický zákaz: chce, aby škola aktivně vzdělávala – děti i rodiče. Přeje si, aby škola k tématu pořádala přednášky, besedy a workshopy. Téma digitální hygieny a závislosti vnímají jako součást základního vzdělávání, stejně jako drogovou prevenci.
„Ocenila bych, pokud by se o tématu mluvilo ve škole – ze strany učitelů, ale ideálně spíš lidí věkově blízkých, např. středoškoláků, kteří už svůj mobil mají, ale naučili se ho používat rozumně. Ti by mohli docházet na základní školy v rámci nějakých workshopů nebo přednášek, představit tam své zkušenosti, rizika, která s sebou nadměrné užívání mobilů nese, tipy, jak se s nimi vypořádat –duševní hygiena, sport, kultura, přátelé offline…“
„Od školy jednoznačně! Tam děti tráví půlku dne.“
„Pokud by se argumentovalo tím, že už na 2. stupni by děti měly umět používat telefonu třeba při úkolech/projektech v hodině, daly by se úvahy směřovat ke „školním smartphonům“ určeným jen pro výuku. Teprve na střední, kdy už se telefon váže na nějaké agendy související s osamostatňováním dospívajících, podle nás obstojí argument vlastního smartphonu – samozřejmě s dobrou primární prevencí zaměřenou na online svět a s využitím nějakých pravidel-praxe, která si dítě osvojilo doma.“
Od odborníků: Podrobnější fakta
Část respondentů výslovně říká, že jim chybí vědecky podložená data srozumitelně zpracovaná pro rodiče. Nestačí jim obecné varování, chtějí vědět, co přesně se děje s dětským mozkem při používání mobilního telefonu, jak se mění chování, jak vypadají příznaky závislosti a jak je odlišit od normálního chování úměrného dané fázi vývoje.
„Chtěla bych fakta a data. Co konkrétně se děje s dětským mozkem, když je vystaveno mobilu x hodin denně. Jak se mění chování apod.“
„Potřebovali bychom více informací, které bychom mohli předkládat dětem a prokázat jim škodlivost sociálních sítí na stav a vývoj mozku.“
„Určitě je třeba veřejná osvěta, myslím, že mnoho rodičů opravdu netuší, co se na děti valí. Stále mě překvapují nové cesty a způsoby, vliv některých aplikací, které se zdají být nevinné.“
Rodiče sdíleli i mnoho nápadů na ideální formát pro sdílení odborných informací. Figuroval mezi nimi podcast (zazněl konkrétní návrh na Český rozhlas), přednášky dostupné v místě (knihovny, školy), letáky u praktických lékařů a pediatrů, nebo jednoduché vizuální kampaně ve veřejném prostoru. Cílit by měli jak na rodiče, tak na děti samotné.
„Podpora formou osvětové kampaně ze strany ministerstva zdravotnictví – závislosti, vliv na pohybový aparát, vliv na spánek. Letáky u pediatra!“
„Podcast výlučně na toto téma například na Českém rozhlasu by byl skvělý.“
„Chtěla bych, aby informace pluly i k dětem, myslím, že v 9 či 10 a více letech jsou schopni pochopit, že obavy jsou oprávněné, ale shodli jsme se s dětmi, že nejsou stále schopny si to regulovat sami a chtějí/potřebují dohled dospělého. K tomuto ale děti došly až po třítýdenním detoxu od technologií…Ze začátku to bylo trápení a zažívali neznámá rozpoložení, začaly mít jiný pojem o čase, zažívaly nudu velmi často, než mozek začal produkovat nápady…“
Co rodiče (ne)potřebují
Odpovědi v dotazníku mají i svůj negativní rozměr – rodiče pojmenovávají, co jim nepomáhá nebo co situaci aktivně zhoršuje. Zmiňují především nuance v debatě a informovanost ostatních rodičů.
„Ať se to neomezuje jen na zakázat/nezakázat.“
„Ocenila bych, kdyby všichni ti rodiče, kteří si na potkání stěžují, jak jsou děti furt na technologiích, dětem ty technologie nedávali. Ocenila bych, kdyby všichni ti dospělí, kteří nám pochvalně řekli, jak se naše děti umí soustředit, jak jsou tvořivé, jak se umí zabavit – udělali něco proto, aby tak mohly vyrůstat i jejich děti.“
„Nemám pocit, že by mi něco chybělo, ale jsem aktivní rodič, větší všeobecná osvěta, která by proběhla mainstreamovými médii by byla skvělá!“
Závěrem: Souhrn nápadů na zlepšení
Rodičovské požadavky lze shrnout do čtyř okruhů, které se opakují napříč různými skupinami respondentů.
- Systémová regulace
Plošný zákaz telefonů na základních školách, věkové omezení přístupu na sociální sítě, technicky vymahatelné ověřování věku, regulace obsahu dostupného dětem. Zde rodiče nepotřebují přesvědčovat – potřebují, aby legislativa dohnala situaci, která na ně přišla bez varování.
- Konzistentní prostředí
Školy, které nemohou na jednu stranu telefony zakazovat a na druhou je vyžadovat pro specifické úkony. Kroužky a sportovní organizace, které komunikují jinými kanály než přes vlastní smartphone dětí.
- Srozumitelná a vědecky podložená komunikace
Ne strašení, ne zákazy bez vysvětlení, ale fakta zprostředkovaná dostupnou formou, v ordinaci pediatra, v knihovně, v rozhlase, ve škole. Ideálně také pro děti samotné, přiměřeně věku.
- Komunita.
Rodiče chtějí vědět, že nejsou sami. Chtějí znát další rodiny v okolí, které to řeší podobně. Chtějí, aby bylo společensky přijatelné říct ne.